Sukmisstři vs. Black Horses čtvrtfinále 2011
Čtvrtfinále :
Sukmisstři vs. Black Horses -1.zápas - 8:4
Já mám koně, vraný koně…
Po hromadě nezáživných zápasů konečně přišel den D, totiž první dějství čtvrtfinálového klání. A s ním také soupeř, kterému nedělá zvládání florbalové Abecedy sebemenší problém – Black Horses. S tímto souborem svérázných osobností všeho druhu jsme se setkali už vloni, kdy nám Koníci uštědřili v základní části porážku 5:3. Oba týmy nastoupily k zápasu prakticky v plné síle, my jsme měli ke střídání dva útoky a tři beky, Černokopytníci točili dokonce dvě kompletní pětky, přičemž v jejich sestavě nezbylo místo ani na oporu FBC a bývalého reprezentanta Lukáše Nesměráka.
Zápas byl od začátku vedený v jednoznačně ofenzivním duchu a tento trend i nadále nejenže neustával, ale naopak s ubíhajícím časem ještě gradoval. Povedenější ántré jsem měli my, to když po výtečném napadání celé lajny doputoval míček na modrou k Sukovi, který měl dostatek prostoru i času pořádně si střelu připravit a to nemohlo skončit jinak, než gólem v soupeřově sítnici. Black Horses následně ještě zvýšili úsilí a vysunuli svůj nepříjemný presink málem až za naší bránu. A neslo jim to ovoce, minimálně v rostoucím počtu střel a ošemetných situací kolem našeho brankoviště.
Zde je potřeba jeřábem vyzdvihnout vynikající výkon hvězdy ze Sovětského svazu hostující v naší brance Ivana Ponomareva. Určitě nebudu daleko od pravdy s tvrzením, že právě Ivan, respektive rozdíl v gólmanech, byl jedním z rozhodujících faktorů zápasu. Nakonec ale ani on nezabránil vyrovnání, které zařídil bombou pod břevno z dálky Lisa. Naše odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a po brilantní kombinaci celé řady a hezkém sklepnutí Bajglise na střed prostřelil branaře Zelí. To už se Legie zkázy v našem prvním útoku začínala rozjíždět do řádně vysokých otáček, což vzápětí názorně demonstroval svým tradičním způsobem Izzi a nekompromisním švihem z pravého kruhu potvrdil, že heslo „I když víš co s míčkem, vystřel!“ má pevně zakódované v krvi. 3:1, tak nějak asi skončil poločas, ale ruku pod vlak za to nedám.
Hned v úvodu druhé půle opět vyučoval profesor Zelený, sám před brankou nezazmatkoval a bekendovým přeblafákem poslal naše vedení do nebeských výšin stropu Vozák Areny. Černý koně ale nechtěli dát kopyta lacino a o snížení již hrozivě vyhlížejícího náskoku se postaral poměrně překvapivě Nobody, který nějakým trikem propašoval svoji nepovedenou střelu za Ivanova záda. Obdržený gól nás na moment vykolejil a jakoby připomněl všechny ty obraty, které jsme už v podobných situacích s jasným náskokem „utrpěli“. Tento večer však měl nepříjemnou (skoro)tradici zlomit.
Po chvíli jsme se vymanili z tlaku soupeře a sami připravili rozhodující protiúder. Pátý gól dal Bajglis čistým průstřelem ze středu hřiště, ten šestý má Lubův štempl přesné střely vedle těla sedícího gólmana a o sedmý se postaral opět Lukas tvrdou střelou pod břevno. Mužem zápasu byl bezesporu Zelí, podporovaný z publika svojí sestrou s „nohama dlouhýma až na zem“, jak by řekli Šimek s Krampolem. Tento zavilý sparťan jakoby se nechal inspirovat filmem 300 a po vzoru bájného krále Leonídase se v četných soubojích neohroženě postavil jakékoliv přesile. Hlavně u mantinelů drtil vše včetně Jeníka na prášek Azurit a Koníci od něj odletovaly jako kuželky od (suk)mistrovsky vržené bowlingové koule.
Soupeři jsme tak utekli až na 7:2 a to už se prostě a jednoduše dohnat nedalo, což bylo všem na hřišti i v bohužel prořídlém hledišti Vozák Areny naprosto jasné. Zbývá tak už jen shrnout ještě pár kosmetických změn ve skóre. Světoběžník Havrda rychle proměněným trestným úderem snížil na 3:7 a své parádní představení završil Zelí gólem do prázdné po dalším vymatování černokoňské obrany. Na závěr ještě Dan Bartoň dokonce v naší přesilovce učebnicově namazal na 4:8, ale to už nám náladu na cestu do šaten fakt nezkazilo.
A věřte nebo ne, ve sprchách jsme si notovali vítězný song !
http://www.youtube.com/watch?v=9EdDzZaWvQE
Sukmisstři vs. Black Horses -2.zápas - 1:6; 3:1 sn.
Pod stádem koní
Druhý mač na sebe nechal čekat jenom týden, tak se můžeme bez zbytečných cirátů vrhnout na jeho průběh. Ach pardon, ještě zkontrolovat sestavy ! Ta naše nedoznala změn, ale u soupeře se jich událo hned několik, tou zdaleka nejpodstatnější byl návrat krále Nesměráka, který znamenal velice výrazné posílení soupeře.
Zápas začal a…upřímně řečeno, sáhodlouze se rozepisovat o tom, jak jsme dostali na prdel, se mi fakt nechce. Black Horses mají nepochybně detailně nastudovaný legendární komunistický pamflet „Poučení z krizového vývoje“, protože proti prvnímu zápasu změnili úplně všechno. Totálně překopali taktiku a místo, aby nás napadali jako vosy a zmenšili jako prve celé hřiště prakticky na naši půlku, rozprostřeli své síly víceméně rovnoměrně po celé ploše. A jestliže v prvním zápase jsme koncertovali my, tak tentokrát se hrálo podle soupeřových notiček.
Černokoňský ansámbl vládnul, zezadu dirigovaný extraligovými matadory, kteří v klidu a pohodě dlouze kombinovali, aby pak v mžiku poslali svůj tým na bleskovou zteč.
Zatímco naše snahy o vytvoření si jakékoliv šance nebo výraznějšího tlaku vyznívaly naprosto jalově, k nám do pásma se hnalo jedno útočné spřežení za druhým a i když jsme dostali jeden/dva blbé góly, tak x jiných obrovských šancí zůstalo nevyužito, dílem díky zákrokům Ivana, dílem střeleckou možná i laxností soupeře. V celém zápase se objevila snad jediná možnost na jakous takous dramatickou zápletku, ovšem když jsme v přesilovce za stavu 1:4 místo snížení lovili ze sítě další koňský kobližek, bylo to už na odchod na párek. Konečných 1:6 je suverénně nejtvrdší porážka, jakou Sukmisstři kdy utrpěli.
Takže suma sumárum na zápasy 1:1 a šlo se dovádět při dovednostních soutěžích. Ještě štěstí, že tento tým disponuje celou řadou kvalitních nájezdníků : Šimák, Zdeněk i Bajglis s přehledem proměnili, nedal akorát Suk. A protože hned tři exekutoři z řad soupeře předvedli nevídanou zvonkohru na břevno Ivanovy svatyně, byli jsme to nakonec my, kdo mohl zvednout ruce ve vítězném gestu. Pravda, žádné bujaré veselí se po předchozím náklepu nekonalo, ale, jak by řekl Robert Záruba „Jsme tam!“ a po roční pauze si opět zahrajeme o harcovské vavříny.