Obhajoba s příchutí králičího ragů - Finále 2012/2013
Obhajoba s příchutí králičího ragů ...
Sukmisstři strike back !
Po roce a pár dnech se opět hlásím se svým zábavným, nyní již pravda velmi občasným okénkem do báječného světa Sukmisstrů a jejich (nejen) florbalových kousků. Vloni jsme se loučili po oslavách titulu a článek uzavírala kolejními tamtamy šířená nejasná zpráva o konci Harcovky. Šlo ale o pomyslný předčasný pohřeb a Harcovská florbalová liga tak letos opět po roce otevřela svá stavidla pro všechna plavidla – děravé necky, neumětelsky stlučené vory, vachrlaté bárky, výletní parníčky i respekt a hrůzu budící bitevníky, mezi nimiž místo nejpřednější zaujímá kolos Sukmisstrů !
Soutěž bohužel proti loňsku opět o něco oslabila, protože svoji činnost ukončil legendární Jamajský Bob, a pokles úrovně byl znát, hlavně v rozhodujících fázích play-off, do kterých se letos dostaly i týmy, které by před pár lety byly rády za čtvrtfinále. Změny se odehrály i v našem kádru – do našich řad jsme otcovsky přijali Turba, protože nám bylo líto, že ještě ve své florbalové kariéře (a vlastně ani v životě) ničeho pořádného nedosáhl, a s velkou pompou doprovázenou vítáním českolipánků se na rodnou florbalovou hroudu vrátil věčný šmudla Luboš Kopřiva. Počítat jsme naopak nemohli se Zelím, který je už druhým rokem v prakticky permanentní rekonvalescenci. Extraligovci Zdeněk se Zajícem mají v sezóně proti Harcovce neprozřetelně nasazenou tréninkovou jednotku, takže základní část jsme odehráli v šesti, sedmi lidech. Chvilku to vypadalo, že by se k nám mohl přidat i Poly, ale byla to jen další z řady jeho proslulých facebookových humoresek.
Cesta do Superfinále
Díky loňské výhře jsme byli nejvýše nasazeným týmem a hned po rozlosování jsem si říkal, že tuhle skupinu musíme vyhrát, i kdybychom měli předvádět nasazení Karla Schwarzenberga v parlamentních lavicích. A ono to pak při některých zápasech skutečně vypadalo, že si dáváme vydatného šlofíka! Na úvod jsme již tradičně bez gólmana smázli Mechalkoholiky 12:4, kterýžto mač jsem ze zdravotních důvodů raději vynechal. Proti Květáku už jsem narukoval, ale nějak mi těch chudinkých 5:3 v paměti neutkvělo, asi nic moc. Následovaly Vodopády, který jsou v trojkovém florbalu schopni spláchnout kdekoho, ale na dolní hale jim to už tolik nejde, vyhráli jsme 7:6 a vážně se moc nebránilo. Kundičky se bály, že je pořádně rozmrdáme, tak se raději ani nedostavily, 5:0 kontumačně (pro nás v tomto ohledu premiéra). Smrad z Jelena vyvanul po porážce 6:9, kterou jsme mu uštědřili opět v celozápasové power-play. Při nástupu na plac vypadali Neškrtnem si celkem slušně, kór když jejich kádr posílil extraligový Michal Hrůza (nebo Hůza), ale Ondra a spol. si nakonec fakt ani neškrtli, dostali 7:0 a mohli si maximálně tak nasadit černý brejle.
Tohle všechno byly zápasy o ničem a byť některé výsledky jsou těsné, nebyla jejich vyrovnanost způsobena kvalitami soupeře, ale naší laxností a šlendriánským přístupem. Poslední souboj ve skupině byl ale krapet o něčem jiném. Squadra Harcova nejsou žádní hej nebo počkej, už předzápasové rozcvičení napoví hodně a bylo vidět, že někteří kluci florbal fakt hrát dovedou. Nás navíc bylo jen 5 plus Viky v bráně… no, musím přiznat, že před úvodním hvizdem ve mně byla malá dušička. Nakonec se z toho vyklubal jeden ze dvou opravdu dobrých zápasů za celej rok. Obavy, jak to zvládneme, vzaly brzo za své a ukázali jsme, že pohár není v našem držení náhodou. První akce, Suk, střela z dálky, gól; druhá akce, Luboš v brejku, vingl, 2:0 – asi tak ve třetí minutě! Jakmile za chvilku přidal tuším opět Lubo třetí zásah, znamenalo to pro snaživého soupeře prakticky K.O. I když se tlačil dopředu seč mohl, průběh mače už zvrátit nedokázal. My jsme oproti předchozím zápasům hráli s úplně jiným nasazením, všichni poctivě bránili a v útoku jsme nacházeli cíl stejně neomylně, jako filmy Zdeňka Trošky dno lidové zábavy. Konečný rezultát 5:2. Squadra v pozdějším průběhu Harcovky potvrdila, že jejich dobrý výkon nebyl náhodný. Skupinou jsme dle očekávání projeli jako nůž Mádlem, teda sádlem, teda máslem, a mohli se těšit na druhou, tu podstatnější část sezóny.
Play-off je tu ! Vyřazovací boje bývají horečně očekávanou částí soutěže, kde už konečně začne jít do tuhého a všichni soupeři se do sebe pustí s maximálním odhodláním a touhou po vítězství, není nouze o vyhrocené momenty, výbuchy vzteku, tvrdé osobní souboje, hru na hranici pravidel … tak vypadá play-off!!! Nic takového jsme letos nezažili. Člověk měl spíš pocit bourače v kafilérii, který si pro zpestření nudné šichty vymýšlí nové a nové způsoby popravy nebohého zvířectva. Zkrátka a špatně, tento rok to byla ještě větší pra-selanka, než bych byl čekal.
V prvním dvojduelu jsme narazili na Diadém – poetický to název na tak žalostný tým. V úvodním zápase jsem vychytal výhru 10:3, ten druhý už s Viktorem v bráně skončil 8:1. Pak přišel spolek netalentovaných (asi až na dva) florbalistů jménem Tempish, přes který jsme přešli po výsledcích 8:1 a 4:0. Co však bylo důležitý, a to je podstatný, k týmu se konečně postupně přidali Ivan, Zdenda a Zajíc. Před semifinálovým kláním s Bílými Bagry to vypadalo, že poprvé naskočíme v plné sestavě se dvěma kompletními pětkami, ale chyba (S)lávky! Z naší soupisky se totiž stejně ochotně jako vůně z purpury na plotně vypařil Luboš Kopřiva a zanechal po sobě jen smrádek alibismu. Pro Bagry byl už samotný postup do semifinále historickým úspěchem, který asi zapíjeli na staveništi po několik májových večerů, protože zápasů proti nám se víceméně zúčastnili. Sice se se sympatickým zápalem tahitských fotbalistů hrnuli dopředu při každé příležitosti, nicméně v defenzívě se prezentovali podobnou naivitou, jako zmíněný fotbalový trpaslík, a naše legie šířily v jejich obranných řadách chaos a zkázu. Při druhém měření sil šel výkon Bagrů lehce nahoru... asi jako kal ode dna, ale nic se tím vlastně nezměnilo. 8:0 a 8:3 není skóre důstojné harcovského, a vlastně jakéhokoliv, semifinále!
Králíci z kloboučku rozemletí na moučku (masokostní)
Představte si, že celej rok něco hrajete, doslova se s něčím SERETE, jen kvůli tomu, abyste si zahráli závěrečná vyřazovací kola, který jsou ještě k tomu nalosovaný tak, že jedinej zajímavej zápas je vlastně finále. A když k tomu zápasu, na který celý rok čekáte, dojde, tak vaše sestava připomíná polní lazaret ze zákopů 1.světové války.
To jsou paradoxy! řekl by sládek z Havlovy audience. To je na píču! říkám já. A tak se stalo, že z naší na papíře poměrně početné skvadry začal odpadávat jeden hráč za druhým. Nejdřív to zabalil Luboš Kopřiva, pak došlo na Bajglise, který chytnul nějakou rýmičku s brutální teplotou 37.3, a nemohl se dostavit. To byly ale jen předzápasové ztráty! Hned po prvním střídání se poroučel s kotníkem lavírující Turbo a zkraje druhé třetiny se na střídačku odplazil i Lubo Stolín, který si smolným pohybem vyhodil koleno a vystavil si tak měsíční neschopenku. A to nám ještě Suk všem zatajil, že bojuje s angínou nebo čím já vím, takže finálový zápas hrál pod práškama a potil se ještě víc, než je u něj obvyklé. Alespoň, že na lavičce nechyběl náš doživotní čestný člen Kebab, jehož přítomnost měla na tým stejný účinek, jako proslulá králičí tlapka pro štěstí.
Naproti tomu Duracell dorazil z kotců v plném počtu, tj.12ti ušáků (včetně jednoho megaušáka) a se Standou v bráně. Řeknu Vám, že hrát 3x15 v 7mi (a následně 6ti) proti dvanácti lidem, to si teda dovedu představit pohodovější rozložení sil. Ale když chce člověk něco vyhrát, musí počítat, že se cestou vyskytnou potíže. Koneckonců, ono těch 12 playerů bylo zase trochu priveľa a králíci tak svoji kvalitu poněkud rozmělnili, namísto očekávaného a vytouženého zhutnění.
Tenhle report je trochu neobvyklej, protože ho píšu víc jak měsíc po zápase, takže emocionální náboj už je dávno pryč. Na druhou stranu, za tu dobu jsem finále, který obětavě nahrávala Míša, viděl asi tak třikrát a některé momenty odhadem miliónkrát. A řeknu Vám jedno – byli jsme lepší! Nehrálo se v žádným strhujícím tempu, naHoru dolů, oba týmy si dávaly bacha především na zadní vrátka, ale hra měla slušnou úroveň a čas od času se vyskytla i nějaká ta akcička a šancička. Hlavně teda z naší produkce.
Na začátku to ale vypadalo jinak, do první slušné příležitosti se hned v úvodní minutě vřítil Erlebach a zanedlouho se po souboji s Turbem uvolnil Szabó a poslal balónek jako nabídku napříč celým brankovištěm, no nikdo z jeho chlupatých kamarádů na něj nedosáhl. Duracell se dostal brzo do hry a snažil se ohrožovat naši bránu střelbou ze všech pozic, pohříchu šlo většinou o nepříliš připravené akce. My jsme se do tempa dostávali pomaleji, jako první se osmělil a poslal Standovi svoji vizitku Izzi. Jenže hned naše první jakás takás akce přinesla gól. A dlužno podotknout, že exkluzivní – bojovník Suk uplatnil v rohu kilogramy a posunul míček na mě, já jsem z hloubi obranného pásma vyslal kupředu Zajíce, ten potáhnul balónek k mantinelu a perfektním krosem našel před bránou trestuhodně nepokrytého Izziho, a pro střelce jeho kalibru už to byla snadná práce. Vedeme, vedeme 1:0 ! Si pašák, Izzi... Už v 5.minutě jsme tak splnili základní taktický pokyn každého pořádného trenéra a sportovního experta „dát první gól“ a hned se nám dejchalo líp.
Standa Pittner je nevyzpytatelný gólman, takový florbalový Hráz-díra, ale ve finále svůj tým podržel. Ramenem vytěsnil moji milimetrovou střelu na bližší šibenici a při ostřelování od Zdeňka mu kromě dobrých zákroků nechybělo ani štěstíčko, stejně jako při další svižné akci, kterou zpunktoval výše jmenovaný soudruh ve spolupráci s Danem Bartoněm. Duracell se už k bezprostřednímu ohrožení Ivanovy branky nedostával, všechno z dálky, a když jsem v závěru třetiny klasicky netrefil prázdnou bránu po rychle rozehrané standardce, tak se do kabin šlo za stavu příznivého pro naše barvy.
Hned zkraje druhé třetiny, v době, kdy jsme hráli přesilovku, jsme téměř jako přes kopírák zopakovali akci předcházející prvnímu gólu, Izziho střelu směřující do poloodkryté branky však tentokrát zblokoval čepelí hokejky Burák. A stejný hráč o chvíli později „vychytal“ i z mezikruží zakončujícího Zdendu. Ve třetí minutě došlo k nešťastnému incidentu, který jsem zmiňoval na začátku, Luboš při nevinně vyhlížející akci špatně došlápnul a s vyhozeným kolenem se stěží dobelhal na střídačku. Ani tento moment, kterého jsem si mimochodem v zápalu hry vůbec nevšimnul, nezbrzdil naše ofenzivní choutky a do útoku proti svým domestikovaným příbuzným se hnal Zajíc, jeho střela však skončila těsně vedle.
Za chvíli přišla asi do té doby největší šance Duracellu, dva jejich hráči přehráli mě a Zajíce v souboji u mantinelu a v následné situaci dva na jednoho si naštěstí, NAŠTĚSTÍ nedokázali přihrát před prázdnou bránu. Jak říká stokrát otřepaný Pavel Čapek „Nedáš, dostaneš !“, a naše odpověď byla úderná jako direkt Vladimira Klička – Izzi parádně vybojoval míček na půlce a svoji vyjížďku kolem králičí nory zakončil exkluzivním pasem na naprosto neobsazeného Zdeňka v týlu duracellské obrany. Ten pak celou akci zakončil po způsobu velkých šampiónů, konkrétně ve stylu Tomáše Rolinka z finále MS 2010, když se mu míček ještě z hokejky svezl po noze a panenkovským obloučkem škádlivě zapadnul za záda koupajícího se Standy - 2:0 ! Za okamžik mohlo být ještě veseleji, ale Zajícovu příhru na Zdénu před úplně prázdnou kasu na poslední chvíli zblokoval jeden z králičích bl-beků. V této fázi zápasů jsme hru celkem v klidu kontrolovali a ze zabezpečené obrny vyráželi do nebezpečných brejků.
Zvýšení soupeřovy aktivity však přeci jen přišlo - Duracell mohl vrátit do zápasu Tlumča, ale z hezkého seběhnutí na zadní tyč po příhře jinak prakticky neviditelného Rejmonta vytěžil jen střelu do horolezecké stěny. Ještě v daleko větší šanci se po chytrém prostrčení od Buráka zpoza naší brány ocitl náš tradiční „kat“ z předchozích vepřo-let Erlebach, ale z bezprostřední blízkosti místo zívajícího koutu brány napálil jen sedícího Ivana. Duracell nebyl schopný dát gól, jakoby nervozita z nepříznivého vývoje svazovala králičí tlapky víc, než by bylo zdrávo.
Pak nám rozhodčí opět dali k dispozici přesilovku, ale i když jsme při ní pálili jako syrská armáda do demonstrantů, Standa se v bráně překonával a vytáhl pár znamenitých zákroků, takže výsledek byl stále na vážkách. Izzi opět odváděl spoustu termití práce při napadání a v jednom takovém momentu vybojoval míček a posunul ho do perfektní pozice Zdendovi, jehož šanci ale zhatili vracející se obránci. Ještě blíže k pojistce byl Zajíc, který z ostrého úhlu úplně od mantinlu trefil tyč. Duracell ještě stihnul odpovědět dorážkou Tlumči z prostoru před bránou a šlo se podruhé do kabin.
Třetí třetina se hrála v čistém čase a to nevěstilo nic moc dobrého, vzhledem k malému počtu hráčů a již pociťovanému úbytku sil. Nicméně i do ní jsme vstoupili mnohem aktivněji, velmi dobrou příležitost jsem měl po chybné rozehře Duracellu já, Standa dobře zasáhl, doslova megašanci pak poslal Zdeněk při dorážce Zajícovy střely vedle již bezmocného gólmana za branku.
Svůj hvězdný moment si na finále nachystal i Dan Bartoň, Zdeněk mu z rohu přiťuknul balónek na střed, Dan udělal piruetu jako Jevgenij Pljuščenko a vykutáleně to pustil Standovi přesně mezi nohy! 3:0, to už byla luxusní záležitost pro nás a definitivní budíček pro králíkovce, pokud chtěli ještě se zápasem něco udělat. Opak byl ale pravdou, poté, co jsem se vymotal s elegancí větru v bedně z přesily nepřátel, naservíroval jsem Izzimu do pozice, ve které byl toho večera již dvakrát. V tomto případě ovšem jeho střele do prázdné brány zabránil hrdina předchozí chvíle Dan Bartoň. Pořád jsme hráli dobře a byli daleko nebezpečnější, než mdle působící partička hlodavců. A přišla i velká chvíle našeho kapitána, který celý zápas poctivě dřel v obraně a počkal si až na ten nejvhodnější moment k zaútočení. Pak už jen stačilo přihrát mu do střelecké pozice a Standa mohl pořádat ten večer již čtvrtý výlov ze své sítě. Suk svoji trefu oslavil výskokem ve stylu Čočkina z pohárové Třepíče a ochablý králíček Duracell si raději vzal čas na rozmyšlenou a dobití Baterek.
Do konce sice ještě zbývala pořádná porce času, konkrétně deset minut, ale tohle vedení jsme si už prostě nemohli nechat utéct, to bychom byli pro srandu králíkům. Duracell konečně trochu přidal na obrátkách a začal nás tlačit, ale na pozornou obranu a tradičně skvělého a s naprostou jistotou chytajícího Ivana nemohl najít recept. Nakonec se přece jen dočkal alespoň kosmetické úpravy skóre, to když Izzi svoji finálovou účast vyšperkoval tradičním hattrickem Daniela Isacha – gól, asistence a vyloučení – a dal soupeři možnost přesilové hry. Dlužno podotknout, že tentokrát výjimečně nešlo o faul z kategorie doby kamenné, ale o taktické přerušení slibně se rozvíjejícího útoku, do kterého se hnal Burák. Duracell přesilovku využil, když mu konečně vyšla taktika nastřelování/nahazování na naši bránu a po odrazu míčku před Ivana si osamocený útočník na brankovišti už věděl rady a efektní zadovkou zatloukl balón pod břevno. Čtyři minuty před koncem se králičí chřípí zachvělo při větření šance na zvrat, ale, upřímně řečeno, žádná nebyla! Naopak, při soupeřových snahách o tlak v našem pásmu jsme to byli my, kdo byl v protiútocích daleko blíže k dalšímu gólu. V podstatě až do konce jsme svoji aktivní hrou neumožnili Duracellu zatlačit nás do úzkých, a to ani při zoufalé závěrečné power-play. V poslední minutě jsem ještě hlavou vychytal poslední nebezpečnou střelu na naši bránu a bylo hotovo! Vymalováno, konec zvonec, nůžky, kámen, s Králíkama byl zas amen. 4:1 final score, vzhledem k naší kondici až nečekaně jasný výsledek, který však minimálně odpovídal průběhu hry.
Jako první tým v historii jsme obhájili harcovský titul a vyšvihli se tak, v součtu s dalšími medailemi, na pozici nejúspěšnějšího mančaftu za dobu konání soutěže. Duracell bral stříbro a navázal tak na pěknou tradici věčně druhého MyšMaše, bronz si v nájezdech vyjezdila Squadra Harcova, pro kterou to bylo premiérové umístění na bedně. Konečné medailové pořadí :
1. Sukmisstři
2. Duracell team
3. Squadra Harcova
Na rozdíl od předchozích let se tentokrát nekonala ani žádná bouřlivá oslava, byli jsme fyzicky poměrně zdecimovaní a někteří navíc museli druhý den do práce, takže většina mužstva se svými nejbližšími jen chvilku poseděla v S-ku a odebrala se do svých domovů. Až do zavíračky v Zanziku jsem to dotáhnul pouze já s pajdavým Lubošem, přičemž těsně nad ránem se nám ještě podařilo zlikvidovat poslední snahu Duracellu o zisk Poháru pomocí podvratné zlodějiny, což je pro tento nesympatický tým naprosto typické. Vzhledem k tomu, že po demolici toho předchozího jsme stávající trofej dostali do zástavy jen proti veškerému našemu hmotnému majetku, jsme si docela oddechli.
No, a to je z tohoto ročníku všechno. Nezbývá, než si přát, aby ten další skončil stejně, jako letos. Vítězství se, přátelé, totiž nikdy neomrzí.
Aloha !
Damien Silverwing