Jdi na obsah Jdi na menu
 


Náš příběh nekončí !

6. 2. 2014

 

Náš příběh nekončí !

Že chudák Kočka neměl 9 životů, už víme. Bylo ovšem potřeba zjistit, kolik jich má náš mančaft ! Po loňské obhajobě jsme trochu relaxovali, vzali si na rozmyšlenou celé léto a v říjnu proběhlo všelidové hlasování. Jak dopadlo ? Uvěřitelné se stalo skutečností a i letos soupiska HfbL obsahuje jméno jednoho z nejoblíbenějších týmů na severní polokouli - Sukmisstři !

Protože nás neustále trápí problémy s docházkou, a letošek nesliboval v tomto směru pražádné zlepšení, posílil se náš vysokoškolský tým nabitý inženýry poprvé v historii o zástupce dělnické třídy ! Přišel čas povolat do zbraně vratislavickou mafii a majitele nechvalně proslulé autodílny, kde  svou identitu spolu s množstvím najetých kilometrů nenávratně ztratilo už mnoho osobních automobilů. Po dvojicích Koule-Rejmont a Burák-Čůrák se tak na harcovských kolbištích představilo další  sourozenecké duo, Lukáš a Honza Novotní, už od narozenín známí jako Brašani, kteří se rozhodli přiložit pracku k našemu společnému florbalovému dílu a být nám nápomocni při bojích ve skupině. Jako maskota do brány jsme nadraftovali Edu (neplést s gólmanem mistrů světa z Vídně 96 !), protože se dalo tušit, že problémy s ochráncem naší svatyně v základní části budou mít své další pokračování. Což se samozřejmě stalo, ale o tom až dál. V sestavě nemohl chybět ani tradiční virtuální člen a facebookový nadšenec Poly, no a zbytek, to byly už samé známé firmy, několikanásobní vítězové Harcovky i jiných prestižních klání, osobnosti se zkušenostmi na rozdávání, které by o florbale dokázaly pořádat mnohahodinové semináře. Tým byl složen a Hry mohly začít !

 

Automechanický pomeranč a jiné povídky

První hrací den je náš den, to platí už od dob, kdy se naše parta neandrtálců dala poprvé dohromady k harcovskému mači  – od těch dob se nestalo, že bychom v úvodním střetnutí se soupeřivými kromaňonskými kmeny ztratili byť pouhý bodík. Letos jsme na tuto vítěznou šňůru navlékli další korálek ! Smradům z Jelena jsme nedali ani čuchnout a v dobrém rozmaru je deklasovali 17:4. Na zápas se sešla velmi slušná sestava, to asi jak byli všichni natěšení na nový ročník. Což ostře kontrastovalo s tím, co mělo přijít příště. Kouzelník to nebyl ...

Už jsem toho na Harcovce zažil dost, ale jak praví  klasik Čapek „Hmmmm … “ a to, co se jednoho libého podzimního večera odehrávalo na zdejší palubovce, zasluhovalo právě takový komentář. Množství přihlášených na facebookové události se dalo spočítat na prstech jedné ruky a má neblahá předtucha, že žádný tajný triumf v podobě neohlášeného příchozího na poslední chvíli se tentokrát konat nebude, se pár momentů před zahájením zápasu stala strašlivou jistotou. Takže jsme se sešli ve stejném počtu, jako tři mušketýři – Já, Stolda Pistolda a bratrský pár. Samozřejmě, bez brankáře. Do brány si nakonec logicky vlezl starší Brácha, který je ostatně zvyklý všechno řídit z pozice vsedě a tahat za nitky, do pole nás tak zbylo trio.

Raz23uauaua býval kdysi soupeř hodný respektu, ale za poslední roky jeho výsledky upadly podobně, jako společenská nálada na Ukrajině. Přesto, vidina celozápasového oslabení o dva muže skýtala ohledně tříbodového zisku značně nepříznivé vyhlídky. Razdvatřičtveráci ale přišli s hezkým sportovním gestem a dobrovolně snížili počet svých hráčů na place na čtveřici, za což si od dojatého Krupiče vysloužili polibek a kytici chryzantém.

Samotný zápas pak nabídl zajímavou podívanou, kdy se po vylidněné ploše honilo sedm lidí sem a tam jako houf zuřivých čoklů, útoky se přelévaly zleva doprava a hrálo se v docela vysokém tempu. Bylo potřeba hru trochu zklidnit a podržet míček, což se nám ovšem dařilo jen sporadicky a hurá styl i nadále kraloval. Přes početní handicap jsme se dokázali probojovat do docela velkého počtu šancí, ale střelecká nemohoucnost, kterou demonstrujeme na každém tréninku či turnaji, se poměrně logicky přenesla i na harcovské Forum Vozákum a vstřelení gólu se pro nás stalo jen obtížně řešitelným Lábusem. Teda rébusem. Už ani nevím, kolikrát jsme trefili tyč či břevno, minimálně třikrát jistě, snaživý soupeř na naši konstrukci a nervy zabrnkal pouze jednou, ovšem jinak to měl brankobrašan celé bezpečně pod kontrolou. Na zápas se byli podívat i zástupci cechu automechaniků a přetáčečů  tachometrů, a když nám po jeho skončení přišli pogratulovat, zkonstatovali, že tak titánský výkon ještě nikdy žádný umouněnec v bráně nepodal.

Díky brašanovu hrdinství a naší levotě zůstávalo na tabuli skóre fotbalových 0:0. Až cca v polovině druhého dějství se Luboš prosmýkl jako Vítězslav Lasička na střed hřiště a poslal míček švihem nekompromisně pod horní tyč ! Konečně gól … Vstřelená branka dodala na naše hole potřebný klid a rozvahu. A když jsem o pár minut později narazdvatřikrát dotlačil dírovaný nesmysl za brankovou čáru soupeře podruhé, bylo úlevné vydechnutí našich znavených legií slyšet až za harcovskými humny. Závěr jsme si již zkušeně pohlídali a mohli tak v houfu oslavit cenné vítězství i bráchovu vychytanou nulu.

Jako finální komentář k zápasu nechám opět promluvit klasika : „Dali jsme se dohromady, kluci z Liberce a kluci z Vraťáku a i když jsme se moc neznali, snažili jsme se kamarádit a odevzdali jsme to na hřišti. Měli jsme tady srandu a když jsme měli nějaký problémy, tak jsme měli Brašana tam vzadu za zádama, takže co lepšího může být ?! “ Po téhle středě si myslím, že nic !

 

Ke třetímu mači nás vyzval soubor, se kterým jsme ještě nikdy nehráli, alespoň dle údajů z Vozákovy kroniky, a ty se datují až do roku 176 př.z.M. (před založením Menzy). SCHRAUBENDREHER – to zní hrozivě ! Znamená to Šroubovák, což na první pohled s florbalem zrovna nesouvisí, a já měl po namátkové kontrole soupeřových výsledků poněkud obavy, že s florbalem moc nebude souviset ani jeho produkce. Ale, jak známo, i skladník ze šroubovákováren si může zahrát Harcovku ve florbale, takže, proč ne ? Tým měl velice zajímavé typové složení, trochu připomínají Společenstvo Prstenu – enklávu hobitů (a jedné hobitky) doplňovaly dvě až tři věže urostlých chasníků z obranných řad. Nícméně, výsledky z letoška i předchozích sezón nasvědčovaly, že o žádnou zázračnou eskadru se jednat nebude, takže bychom si měli připsat povinné vítězství.

Ten začátek, to byl ohromný nástup těch Šroubováků, ti byli všude, lítali hrozně. Ale po pár úvodních minutách jsme se malinko rozběhali a bylo to lepší. A jakmile jsme začali mít navrch v soubojích a fyzicky, začalo se to projevovat i na světelném ukazateli skóre. První promluvil do stavu zápasu Izzi a spustil tak doslova střeleckou lavinu, během které se trefil snad každý hráč na place. Během několika minut jsme tým soupeře rozebrali na šroubky a matice. Do konce prvního jednání jsme jim nasázeli populární desítku a zápas se mohl klidně ukončit.

Což se taky potvrdilo ve druhém poločase, který jsme na můj vkus odehráli už tak nějak bez zájmu a potřebné motivace. Za zmínku stojí snad jen chvilka sukmisstrovské poezie, kterou si dělali v útočném pásmu Izzi a Lubo Stolín, jejichž vzájemná spolupráce vysochala výsledek do finání podoby – 14:1. Po první půli to sice vypadalo na větší příděl, ale ani tohle skóre není špatné a v konečném skupinovém zúčtování může každý gól hrát svoji roli.

 

Damien Silverwing