Jdi na obsah Jdi na menu
 


Finále HFbL 2011/2012

21. 6. 2012

Finále HFbL 2011/2012:

 

Sukmisstři vs. Deloni – 4:2

 

 

SUK – MISSTŘI !!!

 

Vážení přátelé, ano ! Po dlouhých pěti letech od vzniku našeho týmu a miliónech odehraných zápasů jsme se konečně dočkali a proklestili si cestu do toužebně očekávaného finále ex-Svijany TePlay-off Harcovské florbalové Žito ligy. A posledním soupeřem na cestě k harcovské nesmrtelnosti byli DE-LO-NI.

 

Zápasy s Delonama, zatím jsem jich odehrál čtvero, by se daly rozdělit do dvou naprosto odlišných kategorií. Do té první, pracovně nazvané „jatka“, patří  první vzájemné měření sil, ještě v dresu Miss3, které skončilo 12:1, a také loňských 10:4 ze střetnutí o bronz. To se hrálo podle našich útočně-kombinačních notiček. Ty důležitější dva zápasy před třemi lety v semifinále ale skončily 1:1 a 0:0, a pouhopouhé 2 góly za hodinu hry naopak vyplynuly z dominance Delonů, kteří svým nelidským stylem rozbourali jakékoliv naše herní plány. Dalo se čekat, že finále bude patřit spíš do té druhé sorty...

 

A tyto obavy se víceméně naplnily. Od úvodní čestné buly, kterou vhodila bouřlivým tichem narvaných tribun pozdravovaná populární hérečka Jiřina Neznabohdalová, se zápas odehrával  ve vysokém tempu, ovšem že by se jednalo o nějakou gurmánskou specialitu pro florbalové labužníky a labuzničky, to zrovna říct nemůžu. Naopak, hra byla roztříštěná do permanentních osobních soubojů a šavlovaček o propíchanej nesmysl, takže o obvyklé sukmisstrovské strojové kombinaci jsme si mohli nechat jen zdát. Slovy klasika - zapomeňte na styl, techniku nebo eleganci, tenhle zápas víc než cokoliv jiného připomínal pouliční rvačku !

 

Nicméně, nyní jsme na to byli už připraveni a s nevyhovujícím způsobem hry se dokázali poprat daleko lépe, než ve vzpomínaném semifinále. Zatímco v tehdejším dvojzápase byla naše hra směrem dopředu jalová jak Květa Fialová, tentokrát nebezpečí kroužilo kolem branky Delonů jako hladový žralok kolem sestřeleného amerického pilota za války v Pacifiku. A také jsme brzy udeřili ! Při zprvu nenápadné útočné akci vznikla před gólmanem soupeře vřava, ze které profitoval Bajglis a pohotovou střelou nás poslal do vedení. Mít ve finále náskok samozřejmě znamená psychologickou výhodu a my si ji chtěli podržet co nejdéle. Což se nám dařilo, a to i navzdory přesilovce soupeře za poněkud sporné „špatné střídání“. Delonům se sice poštěstilo domlátit míček za Ivanova záda, ale rozhodčí ho po poradě správně odvolali, protože jeden z Alainovců stál při gólové dorážce v brankovišti.

 

Chvíli po ubráněném oslabení jsme naopak my dostali šanci hrát přesilovku, kterou ještě umocnil trochu dětinským přestupkem za nedovolenou vzdálenost Pádlo. Takže 5 na 3, v délce trvání skoro dvou minut, to byla příležitost ke zvýšení náskoku jako hrom ! Bohužel jsme ji totálně zazdili a sehráli tak mizerně, že líp by to snad dovedlo i šest medvědů s Žitňanem. Naše trápení asi pořádně naštvalo Ivana, takže si musel zchladit žáhu a při jednom výhozu si vylil zlost na chudákovi Bogenovi, kterého napálil hroznou ranou přímo do citlivých ... no prostě do koulí. Hra se ale nepřerušovala a následně nastala pro mě poněkud nepřehledná situace, kdy někdo z našich zleva vypálil, brankář míček lehce odrazil Lubošovi do běhu a náš šikulín ho záhadnou tečí poslal podruhé do sítě. 2:0 byl konečný výsledek prvního poločasu, se kterým jsme mohli být navýsost spokojeni. Ale zároveň bylo jasné, že Deloni to nenechají jen tak...

Pokud nějaký naiva očekával zásadní změnu v herním plánu, byl vedle jako ministerstvo financí při prognózách ekonomického růstu. Druhá půle byla ještě stejnější, než ta první. Deloni i nadále makali jak muklové v Jáchymově a díky svojí až nezdravé aktivitě nás v některých momentech trochu zmáčkli. A nakonec vydřeli i kuriózní snižující gól, překvapivou střelou přímo z rozehrávky v rohu nachytal jinak tradičně neprůstřelného Ivana Blažek, a hladina adrenalinu nám zase vystoupila o pořádný kus výš. Soupeř se cpal dopředu a obranná dvojice Sukmisstrů Zdeněk-Zajíc, která odehrála i tento zápas kompletně bez vystřídání, byla neustále pod tlakem. Oba naši extra-beci ale stáli pevně jako Dvě Věže v příboji a vlny nepřátelských útoků se o ně rozbíjely jedna za druhou. Jako smečka štěkajících a kousajících rafanů dotírali Deloni na naše reky, ale ti neustoupili ani o píď, byť schytali nesčetných kopanců, štulců a úderů Pádlem. Ani my jsme ale nevyklízeli pozice a ohrožovali bránu soupeře, co to šlo. Překvapivě nejaktivnější byl v tomto směru Dan Bartoň, ale ani jedna z jeho nebezpečných střel si cestu do delonské sítě nenašla. Hra byla vyrovnaná, stav napjatý a čekalo se na historickou chvíli, která se skrze elektrizující atmosféru pomalu snášela k palubovce Vozák Areny.

 

Kolika lidem se poštěstí dát vítězný gól ve finále čehokoliv, gól, o kterém se budou s nadšením vyprávět legendy u táborových ohňů po nespočet následujících generací ? Svoboda, Iniesta ... Souček. Ano, symbolicky právě náš kapitán se stal hrdinou momentu, který bude navěky Braillovým písmem zapsán v sukmisstrovské kronice. Po vzoru velkých kanonýrů Pipa Inzaghiho či Michala Adama si Suk šibalsky zaběhl za obranu soupeře a křiknul na Luboše, který právě zpracoval míček. Player s vizáží barokního andělíčka mu hodil žabičku přesně na hůl a náš lídr se rázem řítil sám na gólmana soupeře jako tsunami na Fukušimu. Jeho zakončení mělo devastující dopad přírodní katastrofy a ranou, která trhala síť i delonské sny o Poháru na cáry, propálil brankáře pod nohou. Následovala exploze sukmisstrovské radosti a Sukova svérázná oslava gólu ve stylu hráče, jehož kličky s úspěchem kopíruje při letních fotbálcích – Cristiana Ronalda. Stejně jako portugalská hvězda chystaného pokračování Pomády ztišila při posledním Clásicu svým gestem stotisícový Nou Camp, přiběhl hrdina okamžiku před jen o málo méně početný delonský kotel a razantním posunkem odkázal jeho osazenstvo do patřičných mezí – zpátky na zem. 

Vypadalo to asi takhle : http://www.youtube.com/watch?v=IxRaecK4CCQ

 

V tu chvíli jsme se vznášeli někde v oblacích, ale naše radost měla jepičí život. Hned za pár minut Derka dalekonosným projektilem snížil na 3:2 a začaly se dít věci. Deloni vyšponovali své už tak enormní úsilí do ještě větších obrátek a během několika závarů před naší bránou nebo výtečné kličkované Blažka při nás stáli všichni nesvatí. Na druhé straně se otevíralo čím dál víc prostoru pro sukmisstrovské smrtonosné kontry a Zajíc, Luboš nebo Izzi měli na hokejce definitivní rozhodnutí finálového klání. Zápas byl na opět na vážkách a čas se najednou vlekl jako zdecimovaná armáda po deseti letech válečných útrap. Nervy pracovaly, na čele slabších povah vyskočily krůpěje potu velké jako hrachy, někdo dostával tik do oka …

 

... a nakonec to přišlo ! V životě se každému člověku podaří prožít jen pár momentů absolutního štěstí a euforie : jako když vyhrajete školní soutěž ve sběru starého papíru, když si šlehnete dávku tý bomby z pohoří Herz nebo když v darované krabici od vína najdete 7 milionů korun českých. Právě takovou chvíli si pro nás osud přichystal, když do konce nervová zakončení drásajícího zápasu zbývalo pouhých pár minut, možná jedna, dvě. Už ani nevím, jak jsem se dostal s míčkem z pravé strany k bráně Delonů a poslal ho do prostoru před branku na nabíhajícího Suka. Nahrávka nebyla z nejpřesnějších a minula kapitánovu hůl o několik decimetrů, ale naštěstí si balónek zpracoval z druhé vlny útočící Bajglis. Ještě si ho trochu potáhnul doleva a nekompromisní ranou pod břevno poslal De-lo-ny definitivně a neodvolatelně do-ko-len.

 

V ten moment emoce vybuchly jako černobylský reaktor, a my už jsme nemysleli, my to kurva VĚDĚLI, že titul je náš a nikdo a nic nám ho nemůže vzít. Přál bych Vám ten pocit zažít ! Zbytek hrací doby jsme už nějak ušolíchali a ubránili rukama, nohama, zubama nebo čím já vím, a finální klakson nám zněl sladčeji, než zpěv Bambini di Praga uším pedofila. 4:2, konec zápasu. DOKÁZALI jsme to !!! Každý týden, každou středu, po dobu pěti let … ne, nemá cenu zde sáhodlouze rekapitulovat, co všechno jsme museli absolvovat, abychom dosáhli na titul, pokud na těchto stránkách nejste poprvé, stejně to dávno víte. O to víc jsme si tuhle vzácnou chvilku mohli vychutnat ! A že vychutnávání probíhalo v rozličných restauračních zařízeních a nálevnách dlouho do noci až časného rána, je zbytečné zde rozmazávat, koneckonců nejsme laciný bulvární plátek.

 

Sláva Lenner vítězům, čest poraženým, říká se, a Deloni byli ten večer zatraceně nepříjemným protihráčem. Z jejich v ďábelském tempu šlapajícího týmu se sluší vyzdvihnout vrchního arciDémona Davida Derku, který hrál doslova v pekelném transu a směrem na naši bránu vypálil snad víc střel, než Anders Breivik na ostrově Utoya. Ani on však nedokázal překlopit zápas na stranu Delonů a soupeři tentokrát chybělo štěstíčko, které si vybral vrchovatou mírou v semifinále s Duracellem. Právě tato pochybná králičí směsice nakonec uzmula alespoň bronz a pořadí na medailových stupních tak vypadalo následovně :

 

  1. Sukmisstři
  2. Deloni
  3. Duracell

 

Vzhledem k tomu, že v zákulisí probleskla informace, že Harcovka už se příští rok možná hrát nebude, stali bychom se tak jejím historicky posledním vítězem, což by byla ta vůbec nejlepší tečka, jakou by si tato soutěž mohla přát. Jestli se jedná jen o harcovské tlachy nebo tvrdou realitu se uvidí až v září.

 

Co říci na závěr ? Když českej nároďák vyhrál hokejový Turnaj století, zapamatoval jsem si jednu pasáž, která se do týhle situace hodí...

"Já ani nevím, jestli mám brečet nebo se smát, já jsem prostě strašně šťastnej... Já bych řek, že jsme momentálně nejlepší!" (Jiří Šlégr, Nagano 98)

 

Damien Silverwing

 

zpět